INDIE DENÍK 2020

( 31.12. - 28.1.)

Účastníci: Kamila a Milan Polákovi

Měna: 1 INR (Indická rupie) 1 Kč = 0,33 INR

Čas: posun + 4,5 hodiny.

Pro tento rok jsme vybrali cestu do Indie. Již je to naše třetí cesta do této krásné země.

31.12.2019

Letenky jsme sehnali s tříměsíčním předstihem za 15000 Kč na osobu. Cena byla větší z toho důvodu, že jsme zvolili jiné město příletu a jiné odletu. Bylo to proto, abychom nemuseli přejíždět zpět do Dillí z jihu Indie, kde jsme naši cestu končili.

Také jsme měli z domova přes internet koupeny tři letenky na vnitrostátní přelety, celkem za 6800 Kč na osobu. Byla to dobrá volba, protože jsme ušetřili spoustu času na přesun. Cesta dlouhá vlakem například 23 hodin stojí v Indii cca. 420Kč/osobu a ta samá cesta letadlem trvá pouze 1,5 hodiny a stojí 950Kč/osobu 😊.

Letos jsme cestu naplánovali na celý měsíc. Je to poprvé tak dlouho s batohem na zádech.

Naplánováno bylo: přílet do Dillí, pak Váránasí, Jaipur, sever Indie pod Himaláje, Amritsar a nakonec přesun na jih do státu Karnataka a do státu Goa a odtud odlet domů..

Dcera Eliška s Davidem nás vyzvedli u nás doma v 16.00 hodin a vzali nás na letiště.

První let byl Praha - Waršava. Tam hodina čekání na druhé letadlo a ještě před půlnocí odlet směr Dillí. Cesta utekla rychle. Poprvé jsme zažili Silvestr v letadle. Půlnoc se poznala podle toho, že pilot do reproduktoru odpočítal: 5, 4, 3, 2, 1 a popřál všem šťastný nový rok 2020. Během letu jsme dostali dvě teplá jídla, whisku, víno i pivo.

1.1.2020

V Dillí jsme přistáli v 10.00 hodin indického času. Přešli jsme přes dvě kontroly, ukázání elektronického víza (platné na 30 dní a již se nemusí pro něj osobně do Prahy, vše se vyřídí doma přes internet). Dále nám sejmuli otisky snad všech prstů 😊. Vyzvedli jsme si baťohy, žádný se neztratil - hurá, je o starost méně.

Naposledy jsme byli v Dillí před jedenácti lety. Poprvé jsme vyzkoušeli cestu z letiště metrem. Vše super, za 60 Rs/ osobu a za 20 minut jsme byli na vlakovém nádraží New Delhi, poblíž známé ulice Main Bazar, kde jsou levnější hotely. Zde jsme také měli přes Booking objednaný hotel Yes Please (635 Rs/ noc/ 2 osoby se snídaní). Hotel byl celkem špinavý, ale na jednu noc to šlo vydržet. Kamila někde sehnala čisté prostěradlo. 😊

V pokoji jsme si na hodinku zdřímli, posvačili první banány a vyrazili okouknout co se v ulici Main Bazar za jedenáct let změnilo. Celkem ubylo "bělochů" a přibylo cestujících mladých Indů. Místo ušlapané hlíny byl v ulici již asfalt. Zašli jsme na večeři, Kamila si dala Paner butter masala s rýží a já smaženou vegetariánskou rýži. Vše za 320 Rs. Potom jsme šli do turistické kanceláře na vlakovém nádraží, kde jsme zakoupili důležité jízdenky na přesun z Jaipuru na sever Indie, do Dharamasaly. Pojedem spacím vlakem s jedním přesunem. Stálo to celkem 1800 RS/ 2 osoby. Vrátili jsme se na pokoj hotelu, kde jsme poslali zprávy domů a šli jsme spát. Zítra nás čeká přelet do Váránasí.

2.1.2020

Ráno jsme vstali v osm hodin a za hodinu nám přenesli snídani do postele. Byly to dva čaje masala, rozlité na tácku a k tomu vaječné omelety zabalené do novin 😊.

Potom jsme se sbalili a zaplatili. V ulici Main Bazar jsme si dali oběd (stejná restaurace jako včera). Já smažené nudle vegetariánské za 110 RS a Kamila Paner butter masala za 160 Rs + placky čapati. Vyměnili jsme si 200 USD a jeli metrem na letiště, odkud máme z domova zakoupenou letenku. Na letišti si dala Kamila kafe - "velké americké" - prý bylo strašně silné, ale dobré.

V letadle jsme dostali čaj a za 1 ½ hodiny jsme byli ve Váránasí. Posledně jsme tuto trasu jeli vlakem 25 hodin.

Na letišti (22 km od centra) jsme usmlouvali motorykšu za 200 Rs. První nás vzal na kraj města a předal nás kolegovi (tomu dal 100 Rs) a ten nás vzal do centra. Tam nás předal cyklorikšovi a ten nás vzal další tři km za 50 Rs do úplného centra. Dál jsme museli již pěšky úzkými, křivolakými uličkami prý nejstaršího města na světě.

Přes Booking jsme měli objednaný hotel, ale netekla tam teplá voda, bez slibovaného výhledu na Gangu se zavřenou restaurací. Proto jsme to odmítli a šli jsme najít hotel v kterém jsme bydleli před lety. Tam říkali, že otvírají oblíbenou střešní restauraci druhý den, tak jsme tam zůstali. První dne nám alespoň udělali placky čapati s kečupem. Byl již večer, tak jsme šli unaveni spát.

3.1.2020

Ráno jsme vstali až v jedenáct hodin. Udělali jsme si na pokoji kávu a posnídali tyčinku z domova. Šli jsme se projít po břehu Gangy, pozorovali jsme a nasávali atmosféru. Je to zde nepopsatelné a neměnné.

Potom jsme dostali nápad jít se podívat do centra, kde si dáme něco k obědu. Zjistili jsme, že to nebyl dobrý nápad, protože po hodině a půl bloudění v nekonečných špinavých uličkách širokých dva metry, jsme se dostali na hlavní ulici, která byla absolutně přelidněna. Na této ulici jsme si koupili každý tři banány a poobědvali jsme 😊.

Našli jsme uličky a po další hodině a půl jsme došli k našemu hotelu. Tam jsme zjistili, že dnes v hotelu opět nezprovozní slibovanou restauraci ☹.

Tak jsme šli hledat něco k jídlu podél Gangy. Nakonec jsme našli nějakou luxusní restauraci s číšníky, měli motýlky a saténové vestičky. Dali jsme si napůl malou pizzu za 450 Rs! a šli jsme zpět do hotelu. Cestou jsme koupili zabalené placky okořeněné a česnekové. Dost pálily ale bylo to dobré, když je hlad.

Navečer jsme šli na vedlejší ghát, kde byl od večerních šesti hodin zajímavý rituál. Byla zde spousta lidí a celé to bylo o hinduistickém uctívání boha a řeky gangy.

Cestou zpět do hotelu jsme zkusili vyfotit obřadní spalování mrtvých, ale bohužel jsme měli nastavený blesk, tak se na nás hned vrhli s tím, že pokuta za toto focení je až 500 USD, tak jsme se omluvili a více to nezkoušeli. Člověk by měl respektovat jejich život. Večer jsme ještě vyřídili na pokoji maily a potom šli spát.

4.1.2020

Ráno jsme vstali opět až v jedenáct hodin - nějak se nám zde dobře spí. Šli jsme se podívat na naší střešní restauraci zda jí již zprovoznili, a vida ANO!! Dostali jsme jídelní lístek s několika stránkami s barevnými fotkami. Nějakou dobu jsme vybírali. Několikrát přišel z kuchyně, že toto nemá a toto také ne. Nakonec nám přes naše rozdílné objednávky přinesl stejné jídlo a to oběma misku rýže a společnou misku curry egg. Bylo to celkem dobré. Platilo se dole recepčnímu, který zavolal na střechu do kuchyně, co jsme měli, potom chvíli počítal na kalkulačce a potom řekl 220 Rs za oba.

Šli jsem se projít. Nejdříve jsme chvíli byli přímo na spalovacím ghátu a potom jsme šli podél řeky druhým směrem než včera. Navečer jsme se vrátili na pokoj s tím, že se půjdeme najíst na střechu do restaurace a vida - již byla zase zavřená 😊.

Pořád nám vrtalo hlavou, jak to dělají místní indové, jakým způsobem se zde stravují, když tu není žádná jejich restaurace. Pak nám to došlo, žvýkají Betel, což je jejich celkem lehce dostupná povzbuzující droga, pak nemají pocit hladu.

Opět jsme se vydali podél Gangy najít nějakou restauraci. Nakonec jsme našli celkem luxusní pro turisty. Byl zde krásný výhled na Gangu. Kamila si dala Masalu se sýrem a placky čapati a já vegetariánské nudle. K tomu 1l vody. Vše za 830 Rs. Měli tam, ale silnou wifi, tak jsme se videospojili s Eliškou a také vyřídili všechny maily a zprávy.

Váránasí je prostě krásné a vůbec to nejde popsat, to se prostě musí zažít!

Na pokoji jsme si dali budík na půl osmé, protože zítra se letadlem přesouváme do Jaipuru.

5.1.2020

Po vzbuzení budíkem jsme si uvařili kávu a dali jsme si čokoládovou tyčinku. Zjistili jsme, že na střešní restauraci by nám udělali snídani, tak jsme si dali každý omeletu se sýrem a omeletu s cibulí. Na recepci jsme vše zaplatili a také zjistili, že motorikša stojí na letiště 700 Rs a auto 1000 Rs. Šli jsme tedy uličkami do centra a tam jsme po smlouvání nakonec sehnali motorikšu za 250 Rs. V Indii se musí smlouvat a nepřistoupit na první nabídku😊.

Let do Jaipuru byl v pohodě. V Jaipuru je moderní nové letiště asi 12 km od centra. Vyšli jsme před letiště a ani nás nikdo nenaháněl, žádný taxikáři, ani rikšové. Šli jsme tedy k nim my a oni říkali, že jsou zde fixní ceny taxi do centra 350 Rs a motorikša za 210 Rs. Ten nás také vzal k hotelu blízko vlakového nádraží. Hotel byl zase přes Booking. Stál 1100 Rs/ 2 noci. Teplá voda byla přes chodbu a musel si jí člověk přinést v kýblu k sobě do koupelny. Čistota také nebyla nic moc, ale poloha (blízko centra a blízko nádraží) byla super. Byl to nejšpinavější hotel za celý pobyt.

6.1.2020

Ráno nás vzbudil nařízený budík v půl osmé. Udělali jsme si kávu a vyrazili do ulic. Do Indie je lépe si vzít s sebou ponorný vařič a svoji kávu. Ušetří se čas na shánění dobrého kafe 😊.

Na začátku naší ulice jsme odchytli tuk-tuk a ten nás vzal za 100 Rs k Hawa- Mahal (Větrný palác). Je to nejvýznamnější budova v Jaipuru. Palác byl postaven v roce 1799 a má pět pater. Za 200 Rs jsme si koupili vstupenku a šli jsme prozkoumat všechna patra. Všude jsou různá okénka směřující na hlavní ulici. Okének je prý přes 950! Sloužila ktomu, aby vysoce postavené dámy mohly z tohoto paláce pozorovat nerušeně dění na ulici.

Po prohlídce této nádherné stavby jsme zašli na hlavní ulici do vegetariánské restaurace a dali jsme si zeleninové kuličky s omáčkou a plněnou placku. Potom jsme vyrazili autobusem za 10 Rs/osobu do 11 km vzdáleného paláce Amber. Což bylo před Jaipurem hlavní město státu Jaipur.

Koupili jsme si vstupenku na prohlídku paláce za 500 Rs/ osobu (domorodec platí 50 RS). Celý palác je opravdu velkolepý. Těsně před východem z paláce (kdo by jste tam byl, tak MOC doporučujeme) u stánku se suvenýry je nenápadná šipka s označením TUNEL. Po sestoupení do podzemí se chvíli jde chodbami a potom schody nás vyvedli nahoru na hradby a po nich jsme jeden a půl km šli stále do kopce, až jsme došli do pevnosti umístěné nad palácem. Pevnost se jmenuje Džajgarh a byla postavena v roce 1726. Nebyla nikdy dobyta a je z ní krásný výhled do kraje! Opravdu krásná prohlídka.

Vrátili jsme se autobusem a tuk-tukem do města a šli na večeři do stejné restaurace ( pro domorodce) jako den před tím. Za jídlo (výborné) a litr vody jsme dali 300 Rs. Na pokoji jsme nařídili budík, protože ráno vyrážíme již v před pátou hodin vlakem přes Dillí na sever Indie.

7.1.2020

Ráno nás vzbudili ještě před budíkem. Byl na chodbě celkem hluk a hlavně všude bylo slyšet jejich odkašlávání a chrchlání (v Indii se nesmrká do kapesníku). Celé jejich ranní chrchlání vypadá jako zvracení, to jsme se vždy bavili tím, jestli zvracejí nebo jen chrchlají 😊.

Po zabalení batohu a udělání kafe jsme vyrazili k nedalekému vlakovému nádraží, kde nám v šest hodin ráno odjížděl vlak do Dillí. Vlak byl celkem slušná třída, pouze pro sedící (čalouněné sedačky). Po čtyřech hodinách jsme byli v Dillí na nádraží na okraji města. Vzali jsme tuk-tuk a ten nás vzal na známé nádraží poblíž ulice Main Bazar.

Tam jsme si dali baťohy do úschovny (60 Rs/ baťoh) a jelikož jsme měli ještě čas šest hodin do odjezdu vlaku na sever, tak jsme si dali oběd. Pak jsme tuk-tukem vyrazili na prohlídku největší mešity v Dillí Jamal Mešita. Při obřadech se tam prý vejde až 25000 lidí. Byli jsme tam již před jedenácti lety a stavba nás zaujala. Platilo se tam vstupné 300 Rs/ osobu (Ind zdarma). Kamile nutili, že musí mít jejich šaty přes své oblečení. Nekompromisně odmítla a trvala na svém, protože byla vhodně oblečena. Nakonec jí pustili pouze v jejím oblečení - malé vítězství nad muslimy.

Strávili jsme zde odpoledne a navečer se vrátili k nádraží pro batohy a také jsme si dali večeři. Nakoupili jsme si do vlaku trs banánů a šli k vlaku. Ten měl skoro hodinu zpoždění. Když jsme kupovali jízdenky, tak jsme mysleli že náš vagon, když je označen "A", že je nejlepší třída. Oni ale mají značení obráceně, takže náš lůžkový vagon "A", byl celkem hrůza. A to jsme si říkali, jak jsme zkušení cestovatelé! Noc jsme přežili a ráno jsme se už celkem promrzlí probudili na severu Indie.

8.1.2020

Ve vlaku na lůžku vedle nás spala Indka, s kterou jsme se seznámili a ona vystupovala na stejném nádraží jako my. Pomohla nám usmlouvat tuk-tuk, který nás převez z vlakového nádraží na autobusové nádraží. V tuk-tuku nás jelo 12 lidí! Ale místo ceny 250 Rs pro turisty jsme platili s domorodci 40 RS/ osobu. Na autobusovém nádraží jsme čekali chvilku a hned jel spoj do Dharmasaly. Byl to státní autobus (přišel i revizor). Stav autobusu byl strašný, ale celou cestu, necelých pět hodin zvládl 😊 (cena 165 Rs/ osobu).

V Dharmasale jsme přesedli na jiný místní autobus a ten nás za 40 Rs/ osobu vzal čtyři km do kopce do Mc Leod Gandž. Zde žije od roku 1960 Dalajláma v exilu. Je zde s celou tibetskou vládou a že spoustou tibeťanů.

Postupně se zde z bývalé anglické osady po vojácích vybudovali Tibeťané vesnici a následně zajímavé městečko s mnoha domy ve stráních. Vše je v 1770 m n.m.

Přes Booking jsme měli objednaný hotel na čtyři noci. Pokoj byl čistý s teplou vodou, ale všude byla strašná zima. V budovách nemají vůbec topení a na to, že je venku pod nulou, tak v místnosti není více jak 5°C ☹. Na večeři jsme šli do tibetské restaurace. Jídlo i lidé byli úžasní.

Ani teplé jídlo a nápoje nás nedokázaly zahřát, ani v restauraci se netopilo. Možná to bylo, že jsme byli promzlí už z cesty a také unavení. V žádném dopravním prostředku, ani ve vlaku přes noc, se netopilo.

Měli jsme oba několika hodinovou klepavku, která nešla zastavit.

V hotelu jsme to již nemohli zimou vydržet, tak jsme si řekli o elektrická kamínka. Tak nám je za 200 Rs/ noc půjčili, k tomu ještě dvě peřiny. Ale po pěti minutách stejně vypadl proud, tak jsme si oblékli vše, co jsme měli v batohu a šli spát.

9.1.2020

Ráno jsme vstali okolo deváté hodiny. Elektrika pořád nešla, tak jsme vyrazili do centra městečka. Všude byl led a jemně nasněženo. Dali jsme si na zahřátí kávu a pravý Tibetský čaj s jačím mlékem - výborné! Dále jsme si dali výbornou hustou zeleninovou polévku. Na ulici jsme si dali tibetskou specialitu - Momo, což jsou tibetské knedlíčky plněné buď zeleninou, nebo sýrem nebo kuřecím masem. Na papírový talířek jsme dostali pět kusů a k tomu pálivou omáčku. Vše za 30 Rs.

Vyrazili jsme k hlavnímu Dalajlámovu chrámu. Dalajláma prý v městečku není, protože je na návštěvě v Bodghae (v městečku, kde Budha procitl pod stromem- byli jsme zde v roce 2009).

Chrám z venku není moc hezký (byl dostaven v roce 1989). Vypadá jako autobusové nádraží, ale uvnitř je to krásné. Je zde krásný klid a pohoda. Chrám je naplněn různými cennými věcmi, které tibeťané přenesli přes Himaláje z Tibetu ze Lhasy a zachránili je před komunisty z Číny. V chrámu jsme se usadili a několik hodin pobyli a nebo meditovali.

Na večeři jsme našli skvělou tibetskou restauraci plnou tibeťanů. Skvěle zde vaří. Také jsme zde nakoupili dárky domů- vlaječky, tibetské misky atd. My jsme si domu koupili velké ručně dělané misky, které v Čechách stojí spoustu peněz. Zní krásně. Na pokoji již elektřina fungovala, ale v noci nám zase vyhořela zástrčka, tak jsme zase bez tepla ☹.

10.1.2020

Vstali jsme po deváté hodině a vyrazili jsme na snídani. Kamila si dala Masala Butter s čapati a já polévku.

Potom jsme vyrazili na krásný trek do hor. Došli jsme do vesničky již ve 2200 m n. m. Zde byl zajímavý kostelík a dál se šlo vzhůru až se došlo ke krásnému vodopádu. Cestou nad něj se došlo k hodně příjemnému baru Shiva Bar s krásným venkovním posezením. Zdrželi jsme se tam poměrně dlouho, protože výhled byl úžasný a celová energie také.

Cestou zpět do hotelu jsme se zastavili opět na výborném čaji Tibet Tea. Je opravdu vynikající. Slaný čaj s jačím máslem, moc výborný.

V obchůdkách jsme koupili nějaké drobnosti a šli na hotel. Do hotelu jsme si ještě v tibetské cukrárně koupili do krabičky zákusky, které byly také výborné. Obsluha hotelu je moc příjemná, dokonce nám zdarma půjčili kartu do mobilu s neomezeným internetem, neb v hotelu stále vypadávala wifi.

Městečko je opravdu úžasné. Překvapilo nás, že jsme za celý pobyt v Indii nepotkali jediného Čecha. Na severu Indie i na jihu mimo stát Goia, bylo velice málo bělochů. Lidé se s námi chtějí fotit, jsme pro ně exotika.

11.1.2020

Ráno jsme vstali zase po deváté hodině. Dlouho jsme se váleli v posteli a také jsme v ní posnídali kafe a pravý tibetský chléb, který jsme si koupili včera.

Na oběd jsme vyrazili do včerejší sympatické tibetské restaurace. Dali jsme si opět výborný čaj a také hustou nudlovou polévku.

Odpoledne jsme vyrazili opět na trek do hor. Bylo tam krásně. Všude rozvěšeny tibetské vlaječky a velký klid. Po sestupu zpět do městečka jsme objevili jeden malý templ, který byl doposud zavřený a nyní bylo otevřeno. Tak jsme do něj vlezli. Byl krásný, měl tři patra a z horní terasy byl nádherný výhled. Nakonec jsme se vrátili zpět do včerejšího hlavního chrámu Dalajlámy. Je to zde boží. Klid, mír a pohoda.

K večeři byla v naší oblíbené hospodě tibetská polévka s momo knedlíčky plněnými zeleninou a sýrem. V hotelu jsme vše zaplatili. Platili jsme 2800 Rs/ 4 noci. Slíbili jsme, že jim napíšeme hezkou recenzi, protože se o nás opravdu dobře starali. Ráno vyrážíme dále....

12.1.2020

Ráno jsme vstali s budíkem v půl sedmé. Sbalili jsme se a v sedm hodin jsme vyrazili k autobusovému nádraží. Museli jsme, (tak jako zde každý zde den) zdolat 185 schodů, ale zvládli jsme to, tentokrát i s krosnami.

Autobus do Dharmasaly jel každých dvacet minut. Tam jsme si na nádrží dali snídani a počkali na autobus do Phakankotu. Tam jsme dorazili v jednu hodinu odpoledne a měli jsme štěstí, protože jsme jen přeběhli k jinému autobusu a ten pokračoval až do Amritsaru. Což je město na Pakistánských hranicích. Cesta byla zdlouhavá, protože to byl místní autobus a stavěl hodně často, ještě, že jsme měli s sebou housku k jídlu.

Do města jsme dorazili po páté hodině. Odchytli jsme tuk-tuk a ten nás za 60 Rs odvezl k hotelu, který jsme měli objednaný opět přes Booking. Nějak to nemohl najít, dvakrát se ptal, dvakrát telefonoval, až si pro nás do úzké uličky přišel recepční hotýlku. Rikšákovi jsme za snahu místo 60 Rs dali nakonec 100 Rs - tak byl moc rád.

Ubytování je ve starém městě kousek od Zlatého chrámu. Jsou to v patře nějakého domu se skladem látek předělané minipokoje, kde je pouze postel a koupelna je na chodbě. Cena je 2100 Rs/ 3 noci. Hotel je čerstvě otevřen, tak vše bylo i čisté. Přišel se s námi pozdravit i majitel, byl ochotný a vše nám vysvětloval a doporučoval co navštívit. Ještě večer jsme šli prozkoumat staré město. Došli jsme až k Zlatému chrámu, ale prohlídku si necháme až na ráno. Nemohli jsme najít stále nic vhodného k jídlu, tak nakonec jsme byli v Mc Donaldu. Dali jsme si vegetariánský burger.

13.1.2020

Dnes jsme se probudili až v deset hodin. Podle předpovědi má celý den pršet a opravdu i pršelo. Zůstali jsme tedy v posteli a alespoň si po dvou týdnech trochu odpočineme. Kolem poledne jsme dostali hlad, tak jsme dojedli čokoládu a mandle z domova. Nakonec jsme byli "vyslyšeni" a zaklepal majitel a přinesl nám každému talíř a na něm placka s cizrnou a sladký zákusek. Vše prý zdarma jako pozornost. 😊

Navečer přestalo pršet, tak jsme vyrazili k chrámu. Že je krásný to jsme četli, ale že až takto to jsme nečekali. Nic hezčího jsme asi v Indii neviděli. Před chrámem je zdarma úschovna obuvi. Před vstupem musí každý projít nádržkou s vodou a tím si umýt nohy. Venku bylo mokro z předchozího deště a tak šest stupňů.

Když se vešlo do prostoru chrámu, tak se objevila veliká uměle vytvořená nádrž a v jejím prostředku byl ze zlata postavený malý chrám spojený můstkem. Celou dobu z reproduktoru je slyšet, jak předčítají svaté knihy. Má to obrovskou atmosféru.

Na večeři jsme šli do lepší restaurace a každý jsme si dali jiné thálí, což je talíř s různými omáčkami v mističkách. Bylo celkem dobré za 420 Rs/ pro oba. Nakonec jsme koupili nějaké sladkosti na pokoj. Mají různé druhy podobné chuti a hodně sladké. Stále nám je zde na severu celkem zima, tak spíme v mikině a někdy i v bundě. Již se těšíme na jih na teplo.

14.1.2020

Dnes jsme vstali zase až v půl deváté. Dali jsme si kávu a vyrazili do chrámu. Celý jsme prošli a nakonec jsme i vyzkoušeli proslulou jídelnu pro všechny lidi. Jedná se o dvě velké haly (součástí chrámu), kde postupně přicházejí lidé a dostanou prázdný tác a po zasednutí na zem postupně jim dobrovolníci nandají čočku, rýži, placky a vodu. Vše bylo chuťově výborné. Po najedení se uklidí podlaha a přicházejí nový lidé. Celkem takto každý den dají zdarma najíst 60000 lidí!!!

Lidé na oplátku mohou dát finanční obnos, nebo mohou chvíli pracovat v té obrovské kuchyni, mýt nádobí, škrabat brambory a podobně. My jsme si vybrali krájení brambor, tak abychom alespoň částečně odpracovali jejich štědrost. Náboženství, které v chrámu a v celém Amritsaru je se jmenuje Shikové a hlásá rovnost mezi lidmi. Je zde všude opravdu zajímavá atmosféra a sympatický klid.

Po východu z chrámu nás odchytil rikšák, že za hodinu poveze lidi na hranice na každodenní slavnostní zamykání hranice s Pakistánem. Tak jsme se domluvili, že pojedeme s ním. Chtěl za nás oba 400 Rs. Nakonec nás jelo v jeho rikše asi jedenáct lidí, takže má asi dobrý byznys 😊.

Na hranice to bylo 32km. V rikše jsme se seznámili s indickým párem z Bombaje, který jsou zde v Amritsaru také na výletě. Po příjezdu na hranice nám sdělili, že nás tam nepustí s žádným batohem, že si ho musíme dát do úschovny, kde chtěli 200 Rs za uložení jednoho baťohu - zloději. Použili jsme tedy jednu skříňku se známými Indy, dali jsme si naší tašku do jejich.

Na hranicích vybudovali před asi 20 lety stadion pro asi 15000 lidí na indické straně a 7000 lidí na straně pakistánské. Je zajímavé, že každý den již tolik let je hodinu před západem stále plno. Hranice přes den slouží pro přejezd aut z jedné země do druhé a navečer se vše zamkne a začne toto show. Nejdříve na silnici tančí a křičí tisíce mladých Indů. Potom je vyzvou ať se vrátí na tribunu a začne slavnostní zamykání brány, svěšení vlajky atd. Do toho je mohutné křičení lidí z tribun jako: "Indie je svobodná, Indie je silná......" Je to zajímavý zážitek. Je tam spousta emocí a povzbuzování nacionalismu. To samé, ale s méně lidmi a v klidnější atmosféře je na straně pakistánské. Celé to trvá asi hodinu a je to zdarma. Stejným rikšou, který na nás mezitím čekal, jsme se vrátili zpět do centra města. Dali jsme si večeři a šli zpět na pokoj.

15.1.2020

Ráno jsme se vzbudili v půl deváté, dali jsme si kávu a každý čtyři malé banány, které jsou v Indii opravdu výborné. Majitel nám povolil být v pokoji až do pěti hodin, kdy budeme odjíždět tuk tukem na letiště.

Tak jsme vyrazili opět do magického chrámu, všechny vstupy jsou zdarma. V chrámu jsme vystáli velkou frontu, abychom se dostali i do zlatého malého chrámu uprostřed jezera. Stálo to opravdu za to. Budova je dvoupatrová a uvnitř hráli tři muzikanti a jeden člověk tam předčítal z veliké posvátné knihy. Lidé nepřetržitě přicházeli, celý chrám prošli, k muzikantům házeli velké množství peněz, které pomocníci hrabali do velkých beden. Měli jsme možnost zde posedět, zameditovat si a nasát silnou duchovní atmosféru.

Na oběd jsme si zašli pro změnu do pizzerie. Zde jsme si dali zeleninovou. Na jejich poměry to bylo celkem drahé jídlo, stála 500 Rs/ 1 pizza. Bylo vidět, že tam chodí pouze bohatší lidé. Oslovili nás tam Indové- Sikové (poznají se podle turbanu) a prý odkud jsme, že oni jsou z Kalifornie a že jsou zde v rodné Indii na výletě.

Potom jsme se vrátili do hotelu, kde jsme si sbalili a šli jsme se rozloučit s majitelem. Ten si nás vyfotil a že si bude dávat fotky hostů na stěnu hotelu. Tak jsme byli první! Na ulici jsme odchylky tuk tukáře a usmlouvali jsme odvoz na 350 Rs ( je to 15 km).

Let byl přes noc, trval asi dně a půl hodiny a doletěli jsme do Haidarábádu uprostřed Indie, kde jsme museli čekat na další spoj tři a půl hodiny. Další let trval dvě hodiny a přistáli jsme ve státě Goa. Let se opravdu vyplatí, protože vlakem by cesta trvala 45 hodin!

16.1.2020

Když se vyjde v Goye z letiště a dáte se doprava z kopečku, tak dojdete na hlavní silnici, kde je hned přes ulici autobusová zastávka, která není označená, zde staví autobus kterým se dostanete do městečka Margoo za 30 Rs/ osobu.

Toto městečko známe z naší druhé cesty do Indie před třemi roky. Na nádraží nám bohužel řekli, že autobus dále na jih nejezdí. Proto jsme usoudili, že bude pro nás lepší pokračovat vlakem. Místním autobusem jsme se dostali na valkové nádraží vzdálené asi tři km od autobusového. Tam jsme zjistili, že vlak naším směrem nám pojede za tři hodiny.

Zjistili jsme, že poblíž nádraží je hotel, kde je možné si koupit za 220 Rs/ osobu snídani bufetového tipu. Tak jsme si poprvé dali v Indii "švédské stoly" 😊. Byla tam polévka, čapatí, omeleta se sýrem, zeleninové rizoto, čaj, káva. Celkem jsme se přejedli. Cestou zpět na nádraží jsme koupili první letošní pálenku z kešu oříšků - Feni.

Vlakem jsme jeli v první třídě, což je to nejhorší, co může být, pozná se podle zamřížovaných oken 😊, ale celkem to šlo i jsme seděli celou cestu. Projeli jsme malým státem Goa až do státu Karnataka.

Dočetli jsme se, že je zde zajímavé městečko Gokarna, kam se stáhli "batůžkáři" ze státu Goa, protože je vytlačili turisté s kufry na kolečkách převážně rusky mluvící. Průvodce nelhal Gokarna je krásné a stále ještě indické městečko. U nádraží jsme si vzali rikšáka, nešlo moc smlouvat na ceně a tak jsme za 300 Rs jeli do města asi deset km.

Přes Booking jsme měli zamluvený hotel Gokarna RSN STAY. Hotel byl velmi čistý s teplou vodou a osuškou za 2700 Rs/ 3 noci. Jsme unaveni z cesty, tak jdeme spát. Je zde krásně a hlavně teplo asi 40°st. 😊.

17.1.2020

Ráno jsme si dali kávu na pokoji a vyrazili jsme na snídani. Dali jsme si nějakou smaženou placku plněnou sýrem a zeleninou a k tomu poprvé letos banánové lasí. Výborná chuť!

Potom jsme šli asi pět km pěšky na vyhlášenou pláž Ohm. Šlo se tam přes ještě jednu pláž, ale na té byly celkem vlny, tak jsme pokračovali až na pláž Ohm - a udělali jsme dobře - byla to nádhera! Asi do pěti hodin jsme se povalovali na pláži a užívali moře, které mělo asi přes 30 stupňů.

Potom jsme se vrátili do našeho hotýlku. Navečer jsme šli na večeři. Dali jsme si Paner butter masala a vegetariánské nudle. Všude je hodně bělochů s dredy a s tetováním 😊a hodně indických turistů. Je zde příjemná atmosféra.

Rozhodli jsme se, že si pobyt tady prodloužíme o další dvě noci na celkových pět nocí. V hotelu jsme si to připlatili.

Po večeři jsme vyrazili do obchůdků koupit si nějaké oblečení, které zde mají hezké a levné. Kamila si koupila zajímavé modré šaty s velkými kapsami a Milan několik triček s potiskem mandal a dvoje slabé lněné kalhoty. Trička stojí okolo 70 Kč a kalhoty dokonce jen 65 Kč.

18.1.2020

Ráno jsme vyrazili na snídani, dali jsme si Masala Dosa, což je plněná smažená slaboučká dlouhá placka plněná bramborem a zeleninou. K tomu jsou dva druhy pálivé omáčky. Porce stojí zde 40 Rs - což je 13 Kč😊. Odpoledne jsme vyrazili na pláž, před pláží Ohm. Je od městečka pouze tři km, kde jsou ale větší vlny. To nám ani nevadilo a užívali jsme si teplého moře.

19.1.2020

Ráno jsme šli na snídani a dali jsme si oblíbené banánové lasí a smaženou kapsu plněnou sýrem a zeleninou. Potom jsme šli na oblíbenou pláž Ohm. Celý den jsme se jen povalovali a plavali. Nakonec jsme si dali v plážové restauraci Kamila mangové lasí a Milan první letošní pivo. Pivo je zde poměrně drahé - 200 Rs/ 0,5 l. Na pokoji jsme dali kávu, sprchu a šli se podívat na západ slunce, na městskou pláž. Západ byl krásný.

Potom jsme šli na večeři. Kamila Manchurian (květák v těstíčku usmažený křupavý a vložený do výborné chilli omáčky (pouze 60 RS). Já si to musel dát ještě po večeři jako dezert - jak to bylo výborné. Jako hlavní jídlo smaženou rýži a smaženou cibuli v těstíčku. Bylo to vše výborné.

20.1.2020

Ráno jsme se vzbudili po osmé hodině Celý den jsme strávili opět na pláži Ohm. Je zajímavé, že Indové neumí plavat. Je jich tu hojně, ale jen se procházejí a dělají si pikniky na břehu moře. Ti opravdu odvážní se koupají v oblečení, které mají na sobě. My s naším plaváním jsme zde byli za hvězdy. 😊

Večeřeli jsme v naší oblíbené restauraci s výborným jídlem. Je škoda, že se to asi v budoucnu přívalem "bělochů" tady změní. Druhý den ráno balíme a vyrážíme autobusy do státu Goa do Palolem, kde jsme byli před třemi roky.

21.1.2020

Ráno nás vzbudil budík v půl sedmé. Dali jsme kávu a včera koupené pečivo. Rozloučili jsme se se šéfem hotelu a vyrazili na autobus. Autobus prý jede až do Canacony což je tři km od Palolem, kam chceme. Zaplatili jsme 200 Rs/ osobu a po dvou a půl hodinách jízdy jsme byli na místě. Tam jsme přesedli na druhý autobus a za 20 Rs/ oba jsme dojeli zbylé tři km.

Moc jsme to zde po třech letech nepoznávali. Ani jsme nenašli naše ubytování, kde jsme tenkrát bydleli a hledali jsme ho dvakrát. Je zde spousta Rusů s kufry na kolečkách a zcela chápeme proč, batůžkáři odjeli do Gokarny, kde jsme byli před tím. Přes Booking jsme měli objednaný ubytování za 1000 Rs/ noc. Bylo to ,ale v přízemí, bez terasy a bez teplé vody. Tak jsme řekli, že toto nechceme a majitel nabídl o hodně větší, hezčí pokoj v patře s velkým balkonem a teplou vodou ale za 1500 Rs/ noc. Přesto jsme to vzali s tím, že si posledních šest dnů naší expedice užijeme. Šli jsme na oběd do hospody, kam jsme chodili před třemi roky. Ceny jsou již úplně jiné, v průměru tak dvakrát až třikrát dražší než v Gokarně. Odpoledne jsme šli na pláž. Voda je krásně teplá, myslíme tak 32°st. Po večeři jsme si koupili láhev červeného vína na pokoj za 310 Rs. Vypili jsme ho na balkoně pokoje, bylo celkem dobré.

22.1.2020

Jsme na cestě již 23 dní, ale stále nás to baví. Ráno jsme se vzbudili v osm hodin. Kamila udělala kafe a já došel pro pečivo. Celý den jsme potom strávili ve vodě a na pláži. Tu jsme našli kousek dál za tou centrální. Byla bez lidí, pouze místní rybáři, jen jsme se trochu připekli 😊.

23.1. - 26.1.2020

Tak se nám v noci narodilo v Čechách další vnouče - Teodor. Tak již jich máme pět! Vítej na světě!

Další dny jsou si hodně podobné, proto je shrnu do jedné věty: užívání tepla okolo 35°st a teplé vody přes 30°st. Krásně jsme se zregenerovali a nabrali sil do dalších měsíců.

Náš pocit ze státu Goa je takový: klidně sem můžete jet se svým dítětem v zimě užít si moře. Je zde velice evropská atmosféra, je zde bezpečně, ostatně jako v celé Indii. Je zde i dost exotiky pro evropna, jen pro nás už to není ta opravdová Indie.

27.1.2020

Ráno jsme se vzbudili po osmé hodině. Posnídali kávu a trs mini banánů. Vše jsme sbalili, zaplatili a v deset hodin opustili pokoj. Nechali nám batohy u majitelů hotelu a my vyrazili jen s malým batůžkem ještě naposledy k moři. Kolem poledne jsme zašli na oběd, vyzvedli jsme si baťohy, rozloučili jsme se s majitelem a vyrazili jsme na autobus. Autobus do města Margou stál 30 Rs/ osobu a cesta trvala jedn a půl hodiny. Tam jsme přesedli na jiný autobus a opět za 30 Rs/ osobu jsme za necelou hodinu dorazili až před letiště. Cesta tedy stála 60 Rs/ osobu. Je zajímavé, že stejná cesta, ale taxíkem stojí 2100 Rs/ auto. Na letišti jsme měli ještě spoustu času, protože jsme tam dorazili raději o něco dříve, abychom stihli všechny ty jejich kontroly. Převlékli jsme se do teplého oblečení, a šli do letadla.

Letěli jsme s Air Arabia do Shajrah (kousek od Dubaje). Let trval tři hodiny. Tam jsme měli asi hodinu na přestup a dále šest hodin do Prahy.

Tam nás vyzvedl David s Eliškou a hodili nás domu.

Naše cesta končí. Byla dlouhá a plná krásných zážitků. Určitě se nám bude po Indii stýskat.

A kam příští rok? To ještě uvidíme 😊.